Barbora Heřmanská: Nevšední rozhovor...

☺ Dobrý den, Tabule, ráda bych Vám položila tři otázky! Jaké pocity ve Vás vyvolává psaní křídou na Vaši maličkost?!

• Miluji každý dotek této jasně bílé věcičky (někdy i barevné), která po mně přejíždí s ladností a grácií, případně se zadrhne, zastaví, zjemní či zintenzivní svoji přilnavost! Jsem předurčena k tomu, aby na mě studentky a studenti upírali občas i zoufalé pohledy, tudíž jsem opravdu nadšená z každého dotyku této školní pomůcky!

☺ A co se ve Vás odehrává, když si s Vámi některé zkoušené oběti povídají?

• Abych pravdu řekla, je to pro mě velice zvláštní. Občas mám z jejich tichého šepotu pocit, že si myslí, že jsem wikipedie a že jim poradím. Miluji však kontakt s lidmi, těším se na jejich blízkost, tudíž velmi podporuji vyvolávání studentů k tradiční tabuli s obligátní křídou! Ale přiznávám – nikdy nikomu nemohu nijak poradit!

☺ Jaký názor máte na Vaši očistu?

• Pokaždé, když se celá třída se zvoněním řítí do jiné učebny, nebo na oběd, nebo dokonce domů, a nikdo mne nesmaže, bývám velice rozzuřená. Nesnáším suchou, prášivou a několik dní starou křídu na svém těle. Houba – to je spása! Proklínám línou službu, moje temná barva je plná zášti, viníka si pamatuji, trpělivě počkám, a nemazačům vrátím po svém… Až budou u mě - u Tabule - opět stát, nepromluvím, neporadím! To je vlastně vysvětlení toho, proč jsem tak mlčenlivá!