Otevřela jsem oči a mé tělo se zachvělo hrůzou. Takže to nebyl jen sen, je to skutečné. Tak skutečné jako ukrutná bolest, pulzující v mém těle. Řetězy se mi zarývaly pod kůži a u nohou mi pobíhaly myši. Jinak jsem však byla v cele hrůzy sama. Já, nebezpečná čarodějnice, nevěstka ďáblova. Tohle jméno mi bylo přiděleno, aby mě doprovodilo do plamenů. Teď se však mé tělo třáslo chladem. Smrt byla blízko. Cítila jsem dotyk její studené dlaně. Ne, nebyla to smrt. Byl to Gotfried, člověk horší než sám ďábel a chladnější než dotyk smrti. To jeho dlaně mne studily po celém těle.

A přitom vše začalo tak krásně. Pamatuji si to jako dnes. Bylo mi osmnáct a měla jsem před svatbou. S mým snoubencem Kryštofem jsme se znali od dětství a nebylo hodnějšího mládence v celém kraji. Naše společné plány však skončily příliš rychle. Ten den, kdy jsem potkala ďábla v těle obyčejného člověka. Byl v naší vesnici u pana faráře, aby ho spravil o čarodějnických procesech, když mne probodly jeho oči.

Druhý den při svaté mši si pro mě nechal poslat pan farář a předal mi pozvání do inkvizitorova sídla. Příjemná večeře. Stálo na pozvánce, kterou jsem vhodila do ohně. Gotfried se však nenechal odmítnout. Plížil se kolem mého domu a pozoroval mne. A pak… Jednoho rána spatřil Kryštofa. Jeho výraz se změnil a já věděla, že takto se tváří ďábel. Ten večer mě poprvé navštívil.

„Hledáme ďábla, slečinko,“ řekl a já si pomyslela, jak blízko ten ďábel stojí. Odvrátila jsem se od něj, ale on se nenechal odbýt.

„Ďábel si často volí krásu, protože jen krásní dokážou rozpálit oheň v srdci někoho jiného.“ Pokusil se mě políbit. Dodnes vidím jeho výraz, když ho má pěst udeřila.

Pamatuji si, že Kryštof tehdy sliboval, že ho zabije, a já ho za to tolik milovala.

A pak nastal den, kdy nad mým životem přestalo svítit slunce. Gotfried se vrátil a v ruce svíral listinu s mým jménem. Mariana, podezřelá z čarodějnictví. Odváděli mě v řetězech. Nebránila jsem se. Šla jsem jako v mrákotách a následovala toho, kdo z postavy pověstí udělal smrtící zbraň. Lidi, které jsme míjeli, měli prázdné výrazy a všichni mlčeli. Jen Kryštof přehlušoval to hrozivé ticho. To jeho nářek mne vyprovodil do této studené cely, kam patří ti, kteří nejsou po vůli ďáblovi.

Stále jsem však neztratila rozum. Mučili mě, ale nepřiznala jsem se k něčemu, v co nevěřím. A tak se v krvi, kterou prolévali, zrcadlila pravda jasná jako karmínová barva. Ale oni ji nechtěli vidět. Byla jsem první a jedinou obviněnou a Gotfried věděl, jak podezřele to vypadá. Přidal na listinu další jména a nutil mě, abych je usvědčila.

Tenkrát byl v mučírně sám. Přivázal mě nahou na železnou lavici a jeho rty se vpíjely do mého těla. Tehdy jsem se poprvé málem doznala. Bolest, kterou jsem cítila, byla nesnesitelná. Myslela jsem na Kryštofa a z úst se mi vydral srdceryvný výkřik. Chtěla jsem zemřít, ale smrt nepřicházela. Nepřiznala jsem se však a neudala ani jedno jméno. Gotfried zuřil a druhý den mě podrobili jiným nástrojům. Mučení druhého stupně tomu říkali a já věděla, že již dlouho nevydržím vzdorovat.

„Najezte se, slečinko. Čeká vás těžká noc.“ S novými nástroji přišel i nový hlídač. Byl to chudák s kupou dětí a věděla jsem, že taková práce se mu příčí, ale neměl na vybranou.

„Ani já neměla na vybranou,“ odpověděla jsem mu a rozplakala se.

„Nepřestávejte věřit.“

„Zázrak se utopil v mé bolesti.“

„Jste čistá a nevinná. Ty zázrak nikdy neopustí.“

Jeho úsměv mi na chvíli dodal síly. Kéž by však přetrvala až do chvíle, kdy se železná obruč zaryla do mých nohou. Ztratila jsem vědomí a probudila se až ve studené cele. Věděla jsem, že se příště doznám úplně ke všemu.

„Jak statečná jsi.“ Zaslechla jsem příjemný hlas. Zamrkala jsem a spatřila před sebou mladou dívku.

„Co jsem to udělala? Jsi tu kvůli mně?“ zeptala jsem se a hrdlo se mi sevřelo hrůzou.

„Nejsem tu kvůli tobě, ale pro tebe, Mariano,“ řekla a sedla si vedle mě na dřevěnou lavici.

„Mám strach,“ zašeptala jsem a ona se mne dotkla. Její ruce hřály jako sluneční paprsky, které mi byly tak dlouho odepírány. Hladila mě po vlasech a já najednou necítila žádnou bolest.

„Už se nemusíš bát,“ zašeptala, když jsem naposledy pohlédla do její tváře.

„Jen ďáblova služebnice se usmívá ze spaní po tortuře. Když je pod zámkem, setkává se se svým pánem ve snu.“ Gotfried poručil, aby mě znovu podrobili mučení. Byla jsem připravená, že společně s ukrutnou bolestí přijde konec, ale nic se nestalo. Žádnou bolest jsem nepocítila a rudá krev jako by pocházela z jiného těla.

„Vidíte, necítí bolest. To ďábel jí daroval svou moc.“ Dozorci se tvářili rozpačitě a já věděla, že ani sám Gotfried nevěřil tomu, co řekl. Naopak, cítila jsem, že má ze mě strach a ten nutí lidi k náhlým rozhodnutím.

„Nepotřebujeme slova, její tělo nám dalo jasný důkaz, že jde o čarodějnici, a taková si zaslouží zemřít na hranici.“

Od té chvíle se pro mě zastavil čas a vše, co se kolem mě dělo, jsem vnímala jako v hlubokém snu. Gotfried své slovo dodržel a na našem malém náměstí se pro mě chystala hranice.

„Děvenko, co jsi to jen udělala,“ naříkal starý dozorce, ale já mu nebyla schopná odpovědět. Vždyť co jsem udělala? Přemohla bolest a dokázala Gotfriedovi, že mu nebudu po vůli. Jeho nová hračka ho přestala bavit, proto ji chce odhodit.

Noc před setkáním s plameny jsem nespala. Myslela jsem na Kryštofa. Jak moc bych si přála, aby to byly právě jeho oči, které mě doprovodí na věčnost. Vzpomněla jsem si také na onu dívku.

Byla vůbec skutečná?

Co je vlastně skutečné?

Sny, které sním, nebo dny, které trávím v této studené cele…

Věděla jsem, že zítřejší ráno mi odpoví. Nebránila jsem se tedy, když mě odváděli ven. Byla jsem jako zvědavé dítě, které má konečně dostat odpovědi na všechny ty všetečné otázky.

Na náměstí stály davy lidí. Všichni přišli, aby přihlíželi, jak umírá čarodějnice. Nerozhlížela jsem se po nich a následovala kata k hromadě dřevěných sutin. Tam mě přivázali k obrovskému kůlu a já v tu chvíli pocítila strach.

„Mariano, naposledy se tě ptám, zda-li se chceš doznat před zraky Boží?“ zeptal se mě Gotfried polohlasem. Jak já ho nenáviděla.

„Nemám se k čemu doznat. Ničím jsem se neprovinila. To vaše vina nebude nikdy vykoupena, vrahu,“ řekla jsem a plivla Gotfriedovi do jeho nabubřelé tváře.

„Tahle dívka se mi právě doznala, že její tělo i mysl ovládají mocnosti pekelné, xod nichž chce býti osvobozena. A já jako služebník církve jí milostivě vyhovím. Kate, konej svou povinnost!“ řekl Gotfried a jeho oči mne probodly nenávistným pohledem. Hranice vzplála a já stále zoufale hledala Kryštofa. Nikde jsem ho však neviděla. Nepřišel. Nechtěl přihlížet, jak jeho snoubenka uhoří na hranici. Lidi si zakrývali oči, ale nikdo z nich mi nepomohl, ani se mě nezastal. Je čas odejít.

Čas se probudit…

Zavřela jsem oči a myslela na onu dívku. Kéž by tu byla se mnou a zbavila mě strachu.

„Vždyť vypadá jako anděl a ne ďáblova služka!“ zakřičel někdo. Poznala jsem v něm pekaře Peška, dlouholetého přítele mých zesnulých rodičů. I jeho dcera byla jedna z dívek, kterou jsem měla uvrhnout do spárů pekel.

„Nenechte se oklamat krásou této čarodějnice. To ďábel jí propůjčil svou moc vypadat nevinně. Vždyť kolikrát jste byli v pokušení z něčeho krásného?“ odpověděl mu Gotfried a ohnivý jazyk se dotkl mých šatů.

„Sbohem, Kryštofe,“ zašeptala jsem, když nebe nade mnou potemnělo.

„To jen ďábel vítá svou družku,“ křičel Gotfried, ale jeho hlas se ztrácel v burácení hromu. A ve chvíli, kdy oblohu proťal blesk, se na zem začaly snášet kapky deště. Nejprve jen zlehka dopadaly na mou tvář, ale v okamžiku se proměnily v prudký déšť.

A tento déšť pohltil všechny plameny.

„Andělé jí seslali pomoc,“ volali lidé a já mezi nimi spatřila onu mladou dívku. Usmívala se a já jí úsměv oplatila.

„Čarodějnice ovládají i živly,“ křičel Gotfried, když na náměstí vjeli dva jezdci na koni.

 

V prvním z nich jsem poznala Kryštofa. Seskočil z koně a utíkal směrem k doutnající hranici.

„Mariano, jak málo chybělo a…“

Jeho slzy dopadaly do mých dlaní a spojily se s neustávajícími kapkami deště. Kryštof mě odvázal a uchopil do náruče.

„Ještě není konec, Kryštofe,“ šeptala jsem a náhle pocítila nesmírnou slabost.

„Neměj strach, Mariano. Jsi v bezpečí.“ Schoulila jsem se mu do náruče a dala se do pláče.

„To je ta dívka obviněná z čarodějnictví?“ ozvalo se a já pohlédla na druhého jezdce.

„Herolde Gotfriede, jste obviněn z upálení dvaceti dívek, na hranici bez řádného soudu a důkazů. Tímto vás zprošťuji funkce inkvizitora a odsuzuji k trestu nejvyššímu.“

„Činil jsem tak z vůle Boží,“ křičel Gotfried a plazil se před královským jezdcem na kolenou.

„Nedovolávej se toho, jehož jsi tak nestoudně zradil. Odveďte ho do vězení, kde bude vyčkávat na svůj spravedlivý trest,“ dodal jezdec a Gotfrieda odvlekli do míst studených cel.

Naposledy jsem se ohlédla k místu, kde stála ona dívka, ale nikoho jsem už nespatřila.

Zavřela jsem oči, když…

„Hledáme ďábla, slečinko,“ ozvalo se ze dveří a já spatřila tvář inkvizitora Gotfrieda.