John seděl u klavíru a jemně se dotýkal kláves. Na věži právě odbily čtyři hodiny a kavárna se začala plnit. John se nepatrně ohlédl po lidech, kteří ho znovu vyrušili v jeho práci. I oni se na něj dívali jako na někoho, komu by měli zakázat volně se procházet po ulici. Přesně tohle četl v jejich tvářích plných pohrdání. Kdyby jen měl klavír u sebe. Kdyby ho jen tenkrát nemusel prodat. Při vzpomínce na svůj starý klavír se mu na čele objevila nepatrná vráska. Říkal si, že už žádné kdyby nikdy nevysloví. Nemohl si stěžovat. Měl střechu nad hlavou, co jíst, a kavárna U Černé kočky mu dokonce umožnila to, co k životu potřeboval nejvíc - klavír. Každou středu tedy sedával u černého klavíru, který mu tolik připomínal ten jeho, a každou středu pracoval na svém mistrovském díle, na své poslední skladbě. Už několik měsíců se snažil skladbě vdechnout život, ale stále nebyl spokojený. Jeho skladba byla suchá. Nevyjadřovala to, co John cítil. Cítil, ale nedokázal přenést na papír. Každou středu se tedy pokoušel najít ten správný klíč k otevření srdce své skladby.

Dnes však bylo něco jinak. John cítil přítomnost něčeho, co ho nepatrně rozptylovalo. Zdvihl hlavu a zadíval se po nových návštěvnících kavárny. Vesměs to byli stále stejní lidé, jen u stolku nedaleko klavíru seděly dvě ženy s malou dívenkou. Obě dvě elegantní dámy byly zabrány do hovoru a holčička se jen znuděně rozhlížela kolem. A v tu chvíli se jejich pohledy střetly. John poprvé za celou dobu neuhnul pohledem. Díval se do těch pomněnkových očí, které si ho zvědavě prohlížely. John sklonil hlavu a znovu se dotknul lesklých kláves. Zahrál jen pár tónů a uvědomil si, že jeho melodie má najednou úplně jiný směr. Najednou dokázal přepsat, byť jen nepatrnou část, skladbu tak, jak si přál.

,,Pane, jste skladatel?“ ozvalo se. John vzhlédl a spatřil onu malou dívenku.

,,Zahrajete mi tu vaši písničku?“ zeptala se a dychtivě se posadil na volnou židli. John nikdy nikomu nehrál. Párkrát se mu stalo, že ho návštěvníci kavárny prosili, aby jim zahrál, ale on jim nikdy nevěnoval žádnou pozornost. Teď však cítil, že jí musí skladbu zahrát. Položil tedy prsty na klapky, které mu najednou připadaly hřejivé a měkké. Zahrál jí vše, co se mu zatím podařilo vymyslet. Dívka pozorně poslouchala, ale na konci na Johna zmateně pohlédla.

,,Vaše skladba je moc hezká, ale nerozumím jí,“ řekla, když ji zavolala jedna z žen. Po chvilce dívenka odešla, avšak její přítomnost John stále cítil. Měla pravdu. John se podíval na řádky not, kterých bylo opravdu na jednu skladbu až moc. Vzal tedy černý fix a škrtl všechno, až na tu část, kterou vymyslel dnes. Část, která mu tolik připomínala blankytné oči té malé dívenky.

Přemýšlel o ní celý týden, a když se ve středu vydal do kavárny, nevěděl, zda skladbu dokáže ještě dokončit. A pak ji spatřil. Seděla u jeho klavíru a malými prstíky se dotýkala lesklých klapek.

,,Hlídám vám ho, pane, zahrajete mi ještě?“ řekla a nesměle se usmála. John nepromluvil a posadil se na místo, které mu uvolnila.

Myslel si, že když na ni nebude mluvit, odejde jako všichni lidé v jeho životě, ale holčička u něj zůstala celé odpoledne. John se tedy poddal jejímu kouzlu a pozorně si ji prohlédl. Měla světlé vlnité vlásky, které tolik připomínaly vlasy andělíčka. V tu chvíli k dívence přišla mladá servírka.

,,Maminka si tě vyzvedne za hodinu. Zdržela se v práci,“ usmála se a dívenka přikývla. John věděl, že je servírka neustále pozoruje, připravená kdykoliv zakročit, kdyby John udělal něco neúnosného. On jí však nedával žádný důvod, něco takového si myslet. Odvrátil se od ní a zadíval se na notový part. Vtom dostal nápad a napsal melodii, která mu tolik připomínala dívčiny zlaté vlasy. Najednou mu vše dávalo smysl, najednou pochopil, proč jeho skladba začíná dýchat.

,,Líbí se ti tohle?“ zeptal se a zahrál jí skladbu o zlatých vlasech.

,,To je o moc hezčí než minule,“ usmála se.

A takhle to chodilo každý týden. Pokaždé, když John přišel do kavárny, jeho inspirace byla s ním. Podařilo se mu vykreslit její tváře, drobný nos i sladký úsměv. Dokázal přenést na papír její drobné prstíky i mírně odstáté uši. Za necelý půlrok měl před sebou její dokonalý obraz. Zahrál ho dívence a ta byla šťastná. John ale věděl, že jednu část nikdy nebude moci popsat. Dokázal přenést na papír její tělo, ale její duši neznal.

Když se s ní viděl naposledy, zeptal se jí na jméno.

,,Nikol, jmenuji se Nikol,“ odpověděla mu dívenka a těšila se na další setkání se záhadným skladatelem. V tu chvíli John vůbec netušil, kým se pro malou dívenku stal, a netušil ani, co ona znamená pro něj. Neznal ten pocit, co cítil, a proto odešel. Bylo to něco neznámého a každý má z neznámého strach. O týden později se v kavárně neukázal a nepřišel ani ten další a ten další taky ne. Jediné, co po něm zbylo, byla jeho skladba, kterou nechal ležet na klavíru a kterou pojmenoval Nikol. Nikol skladbu vzala a rozplakala se. Věděla totiž, že záhadný pán zmizel a už se nevrátí.

Uplynulo celých patnáct let, když se John vrátil do kavárny U Černé kočky. Za tu dobu se toho spoustu změnilo, avšak John zůstával stejný jako tenkrát, když kavárnu opustil. Objednal si irskou kávu a sedl si co nejdál od černého klavíru. Nehrál na klavír od té doby, co opustil toto město, tuto kavárnu, černý klavír. Teď se však vrátil, aby se ujistil, že se nic nezměnilo.

Vtom uslyšel něco neuvěřitelného, uslyšel klavír. Ta píseň Johnovi tolik připomněla jeho skladbu, i když byla úplně jiná.

Najednou v ní slyšel to, co nikdy nedokázal. Slyšel v ní duši. John pomalu vstal a pomalými kroky se vydal ke klavíru. Seděla u něj mladá dívka. John ji okamžitě poznal. Sama jeho melodie mu ji předzpívala.

,,Hlídám vám to tu pane,“ usmála se Nikol a uvolnila mu své místo stejně jako tenkrát.

,,To byla moje skladba, Nikol?“ zeptal se John, ale dívka rozhodně zakroutila hlavou a podala Johnovi notový part.

,,John,“ přečetl název skladby.

,,Teď teprve je ta skladba dokonalá.“