Tom Slavický: Zážitky z Holandska

Zážitky „ made in Holand“
Bylo pro mě víc než vzrušující, když jsem si uvědomil, že nasedám do autobusu, který mě odveze na týden do jiné země,kterou neznám a ve které budu žít celý týden v neznámé rodině. Byl jsem si vědom, že to bude životní zkušenost plná zážitků, zábavy, ale také nervozity v jiné rodině. Tato obava se ukázala jako naprosto zbytečná. Ale o tom až později. 
 Byl nedělní  podvečer a já seděl na svém sedadle v autobuse. Cesta měla být dlouhá, a tak mě představa, že budu sedět několik hodin v autobuse, moc nelákala. Kupodivu cesta ubíhala náramně rychle díky tomu, že s plnými žaludky se krásně spalo. V tu chvíli jsem přemýšlel, jak se asi vaří v Holandsku? Dobrá otázka,  říkal jsem si později.
 Plni dobré nálady jsme přejížděli holandské hranice. Těšili jsme se na setkání se svými novými přáteli,  ale rovněž byla cítit i lehká nervozita. Rozhlížel jsem se z okna autobusu a viděl všude samou rovinu. Nikde žádný kopec ani les. Mohli jsme ujet dalších padesát kilometrů a zdálo se, že jsme se ani nepohnuli, jelikož to místo vypadalo úplně stejně  jako předchozí. Byly to velké plochy pokryté trávou a mezi nimi byly zbudovány kanály s vodou. Nic podobného jsem nikdy neviděl. Bylo pro mě překvapení nevidět žádné kopce v dálce. Cítil jsem, že jsem skutečně daleko od domova. V pozadí se očas mihla nějaká stodola či mlýn. Po těchto travnatých plochách se procházely ovce a krávy. Když jsme ale dojeli do města, byla to prostě nádhera. Všude plno cyklistů, skvělá auta a domy. Jenom jsem se divil, že nemají zatažená okna. Bylo vidět z cesty všechno, co se v domě děje. 
Pohled na ceduli s nápisem Maarssen ve mně vyvolala vrušení. Věděl jsem, že za chvíli přijedeme ke škole a uvidíme opět po měsíci „naše Holanďany“ . Bylo to tady, autobus zahnul a vjel do úzké uličky. Na jejím konci stála ona škola, kterou jsme doposud znali pouze z fotek přilepených na nástěnce na jazykovém patře. Vždy jsem si představoval, jaké to místo asi je, a teď konečně jsem tam byl a viděl jsem vše okolo. Z venku už nás vítali holandští studenti. Pozdravil jsem se s mým partnerem a šel s ním směrem do školy, kde na nás čekalo malé občerstvení, které nás po cestě osvěžilo. Bude zase těžké přepnout na angličtinu, říkal jsem si. 
Potom jsme chvíli seděli ve velké místnosti a čekali, co se bude dít. Věděli jsme, že nás přijde přivítat ředitel školy. Po chvíli nás vzali do studovny. Po chodbách byl nepořádek a pobíhali kolem nás malé děti. Ředitel nás přivítal vlídným slovem a řekl nám stručně historii města a na co se můžeme v Holandsku těšit. Po dlouhé cestě bylo těžké udržet pozornost. Když ředitel přestal řečnit, rozloučil se a my se odebrali před školu, kde bylo hřiště, a  čekali na rodiče. Zvláštnost holandských studentů a především chlapců byla ta, že pokaždé,  když byla volná chvíle, vytáhli balón a začali si vesele kopat. Bylo jim úplně jedno,  kde jsou a co dělají jejich čeští studenti. Když o nás přestali jevit zájem, tak jsme se domluvili, že se půjdeme zeptat kluků, co opodál hráli basket,  jestli si nemůžeme zahrát s nimi. Okamžitě nás přivítali a hráli jsme my, Češi, proti Holanďanům, které jsme nikdy před tím neviděli. Ze zápalu hry mě vysvobodilo až Keesovo volání:„ Tome pojď, táta už čeká.“ Rozloučil jsem se a šel jsem se přivítat s jeho tátou, který se na mě mile usmíval. Jmenoval se Ron.  Jeli jsme autem. Prohodili jsme pár slov a dojeli jsme k jejich domu. Ta skutečná nervozita přišla právě v tento moment. 
Vešel jsem do domu a Ron mi ukázal, kde budu spát, a představil mi zbytek rodiny. Keesova sestra zrovna slavila narozeniny. Kees mi řekl jejich jména a objasnil, že to všechno jsou jeho sestry. Chvíli se mě vyptávaly na různé věci, z čehož mě vysvobodil až Kees. Řekl, že musíme jet na večeři. Byl to speciální program na přivítanou. Skládala se ze tří chodů a na každý chod jsme jeli na kole do jiné rodiny. Po večeři jsme dojeli najezení a unavení  zpátky ke Keesovi domů. Chvíli jsme ještě posedávali na zahradě a povídali si s  jeho rodiči o různých věcech. Byl to zajímavý večer a velice mě potěšilo, že tohle večerní posezení se opakovalo téměř každý den. Poté jsem odešel do své postele a usnul příjemným vyčerpáním. 
V úterý  byl v plánu výlet do města Utrecht. Ráno jsme vstali, nasnídali se a vyjeli jsme na kole směrem ke škole. U školy už čekal náš autobus. Bylo dost špatné počasí a sem tam i sprchlo. Za půl hodiny jsme dojeli do Utrechtu. Autobus nás vysadil někdě uprostřed centra a my jsme šli směrem k utrechtské věži. Tam jsme se rozdělili na dvě skupiny. Jenda šla na věž a druhá hrála hru, kterou, ač mě to mrzí, jsem nějak nepobral. Ale vím, že šlo o zjištování nějakých informací o té historické věži. Ve věži jsme pak dostali průvodce a stoupali jsme nahoru. Bylo tam něco kolem 260 schodů. Z vrcholku věže byl nádherný rozhled. Potom nám dali volný čas na to, abychom si prohlédli město a něco si koupili, a potom jsme měli sraz na bowlingu.  Při rozchodu se začal ozývat hlad a projevila se velice slabá stránka Holanďanů. Nevím čím to je, ale nejsou obecně zvyklí moc jíst. Nechystali svačiny a jedli v podstatě pořád jenom fast foody, které jsem si nemohl každý den dovolit. Šli jsme si tedy  něco koupit. Potom jsme se vydali na bowling. Hrálo se na můj vkus hrozně dlouho a naneštěstí jsem si roztrhl kalhoty, takže jsem pak celý den chodil v natrhlých kalhotách. Konečně bylo po bowlingu a přišla sladká, pro některé slaná, tečka dne. Šli jsme do jednoho malého podniku, kde měli všechny různé typy palačinek. Co jen si představíte. Se sýrem, šunkou, medem, ananasem, no prostě se vším. Najedli jsme se a potom už hurá zpátky do Maarssenu. Výlet byl vysilující, ale přesto jsme večer jeli k jedné holce na „party“. Nutno podotknout, že při cestě tam nás chytl vydatný déšť, který nás promočil až na kost a celý večer neustupoval. Party byla na zahradě a bylo tam spoustu lidí na malém prostoru, a to ještě v dešti. Není ani třeba říkat, že to nestálo za nic. Večer ovšem skončil vtipně,  jelikož jeden z Holanďanů při odchodu spadl do bazénku, když se snažil obejít jednoho z nás. Takže perfektní podívaná na večer a ještě dlouho po tom jsme se tomu smáli. 
Ve středu byla na programu nějaká aktivita ve škole, potom celodení projížďka na kolech po Maarssenu. Program ve škole byl zábavný. Opět jsme se rozdělili na dvě skupiny. Jedna měla nějaké praktické vyrábění lodiček a byla hodně o mluvení. Opět jsme dostali málo svačiny. Takže den byl zase hladný a některým to dost ubíralo na náladě.Výlet na kolech byl ovšem krásný. Vyšlo relativně pěkné počasí a viděli jsme spoustu nádherných míst, které skýtá tohle nevelké město. Po ukončení  oficiální části programu jsme se vydali směrem k místu, které se podobalo pouti v Čechách. Všude plno lidí a různých atrakcí, stánků a rozradostněných lidí. Dokonce jsem si jednu z atrakcí vyzkoušel a byl to nezapomenutelný zážitek. Po tomto veselí jsme jeli na krátkou dobu domů. Ale netrvalo ani hodinu a už jsme zase vyjížděli k jiné holce na další večer strávený společně. Oproti  minulé noci byl tento večer opravdu vydařený. Nebylo tam  tolik lidí, zato zábava byla skvělá. Občerstvení bylo vynikající  a báječně  jsme se bavili. V tom se ozvala rána. Jedna holandská holka sedla na stůl, který se v tu ránu zlomil. To ukončilo naše veselí a byli jsme vlídně vyzváni k odchodu. A tak skončil další večer. 
Ve čtvrtek byl na programu Rotterdam,  návštěva parlamentu a pláže s pohledem na moře. Ten den jsem si prožil ze všech českých studentů největší dobrodružství. Sraz u školy byl v osm. Vzbudil jsem se o půl desáté a v domě jsem nemohl nikoho najít. Volal jsem Keesovi, ale nikde nebyl. Začaly se mi honit hlavou myšlenky, že jel beze mě a podobně. Naštěstí se za chvíli objevila jeho sestra a po ní i on řka, že jsme zaspali a pojedeme vlakem. Upřímně mi to přišlo vtipné a ani trošku jsem se nezlobil. Udělali jsme si vajíčka a po snídani vyrazili na vlak. Tam jsme nakoupili svačinu v podobě jednoho balení sušenek Oreo. To už mě dohánělo k šílenství. Potom jsme naseli na vlak a jeli jsme do Rotterdamu, kam jsme dojeli okolo dvanácté hodiny a setkali se s učiteli, kteří zrovna popíjeli kávu na nějakém náměstí. Keesův učitel byl nejspíš trošku rozlobený, ale nebyl z toho nějaký větší problém. Po setkání s našimi studenty se z toho stala výborná a vtipná historka. To, že jsme přišli o prohlídku přístavu, mě vůbec netíží, jelikož jsem se od spolužáků dozvěděl, že to bylo to nejnudnější, co na celém programu bylo. Konečně jsme se připojili ke skupině, která tedy pokračovala dál k parlamentu, kde před budovou byl chvíli čas a Holanďani, jak jinak, vytáhli balón a začali si bezstarostně kopat. Prohlídka parlamentem nebyla nijak zvláštní. Krásný byl až příjezd na pláž a rozhled na krásné moře. Čeští studenti začali fotit a procházet se. Nekteří stavěli velkého krokodýla z písku. A co Holanďani? Správně, hráli fotbal. Nádherné chvíle strávené na pláži skončily a my se odebírali zpět k autobusu. Večer nás opět čekla party. Tentokrát u kluka, který měl výborně zajištěné občerstvení a vlezli se k němu úplné všichni. Fritoval i nějaké výborné smažené koule plněné pikantní omáčkou. Bylo to vynikající. Tento večer jsme si taky skvěle užili. 
Pátek byl poslední den v Holandsku před odjezdem a byl v plánu Amsterdam, na který jsem se těšil ze všeho nejvíc.  Vyjeli jsme ráno a přijeli do Mastrdamu. Následovalo hromadné focení u velkého nápisu I love Amsterdam. U něj si holandští studenti zase chvíli kopali po dobu naší zaujatosti nápisem. Po téhle chvilce focení jsme se ubírali směrem do velké galerie. Co na to říct?  Procházeli jsme se hodinu a půl po velké budově plné nejrůznějšího umění. Nejsem největší příznivec umění takže jsem to prostě nějak přežil. Ale nutno uznat, že ke koukání toho bylo opravdu hodně. Následovalo to, na co všichni čekali. Volný čas. Všichni se rychle rozešli prohlížet krásy tohoto ohromného města plného zajímavostí. Nebyla by to plnohodnotná návštěva,  kdybychom nezašli do jednoho z coffee shopu. Ulice byli nasycené vůni konopí a nejrůznějších pokrmů. Jako tečku této svobody jsme zašli do McDonaldu a řádně jsme se přejedli. Konečně, říkal jsem si. Následovala už jen náštěva domu Anny Frankové. Jakoby nashvál k téhle smutné události, co se odehrávala v tom domě, se zatáhlo a dokonce začalo i pršet. Bylo to velmi depresivní a smutné dozvědět se tenhle příběh. Je ale jistě důležité, aby se na tyhle věci nezapomínalo. Značně vyčerpaní jsme dorazili zpět do Maarssenu. Doma na nás čeklo milé překvapení. Přijeli Keesovi prarodiče. Mají hezký zvyk, že každý pátek společně večeří. Večeře byla výborná a poprvé jsem se v rodině opravdu dobře najedl. Večer byla na programu společná párty i s učiteli. Byla tam muzika a všechno, co má na správné párty být. Byla to velká zábava a nikdo si nechtěl připustit, že zítra odjedeme a už se zřejmě nikdy víc nesetkáme. 
V sobotu ráno jsem se loučil s rodinou. Předal jsem dárky, poděkoval za všechno a vyjel na cestu k autobusu, který čekal na odjezd. U autobusu stála masa lidí a hromadně se loučila. Splynuli jsme z davem a loučili se taky. Některé to dojalo až k pláči. Někteří byli zase rádi, že už to mají za sebou. Každopádně jsme si to skvěle užili a odvezli jsme si spoustu nezapomenutelných zážitků a vzpomínek na krásné Holandsko i lidi v něm. 
Slovo závěrem: Nutno podotknout, že mi na zpáteční cestu nenachystali svačinu.