Bylo – nebylo kdys ve škole?! Nevšední rozhovory… Barbora Heřmanská a Tereza Ždánská, třetí ročník

☺ Dobrý den, Tabule, ráda bych Vám položila tři otázky! Jaké pocity ve Vás vyvolává psaní křídou na Vaši maličkost?!

• Miluji každý dotek této jasně bílé věcičky (někdy i barevné), která po mně přejíždí s ladností a grácií, případně se zadrhne, zastaví, zjemní či zintenzivní svoji přilnavost! Jsem předurčena k tomu, aby na mě studentky a studenti upírali občas i zoufalé pohledy, tudíž jsem opravdu nadšená z každého dotyku této školní pomůcky!

☺ A co se ve Vás odehrává, když si s Vámi některé zkoušené oběti povídají?

• Abych pravdu řekla, je to pro mě velice zvláštní. Občas mám z jejich tichého šepotu pocit, že si myslí, že jsem wikipedie a že jim poradím. Miluji však kontakt s lidmi, těším se na jejich blízkost, tudíž velmi podporuji vyvolávání studentů k tradiční tabuli s obligátní křídou! Ale přiznávám – nikdy nikomu nemohu nijak poradit!

☺ Jaký názor máte na Vaši očistu?

• Pokaždé, když se celá třída se zvoněním řítí do jiné učebny, nebo na oběd, nebo dokonce domů, a nikdo mne nesmaže, bývám velice rozzuřená. Nesnáším suchou, prášivou a několik dní starou křídu na svém těle. Houba – to je spása! Proklínám línou službu, moje temná barva je plná zášti, viníka si pamatuji, trpělivě počkám, a nemazačům vrátím po svém… Až budou u mě - u Tabule - opět stát, nepromluvím, neporadím! To je vlastně vysvětlení toho, proč jsem tak mlčenlivá!

•A Vy, Lavičko ze šatny 2. B! Konečně, tak ráda vás poznávám. Tolik jsem toho o Vás slyšela. Řekněte mi, v čem tkví Vaše kouzlo? Čím všechny tak přitahujete? Samozřejmě, máte velmi atraktivní design a úžasné zpracování, ale zajímalo by mě, v čem jste tak jiná než ostatní lavičky? Každé odpoledne si 2. B zamkne šatnu a přimkne si vás zámkem ke kleci, ale stejně jste jim pokaždé někým odcizena!

○Také mne těší! Vím, že jsem poslední dobou velmi populární, ale že se dostanu až do novin, to by mne nikdy nenapadlo! Je to vážně úžasný pocit, že se konečně někdo zajímá i o můj názor na tohle „cestování“. Upřímně? Vůbec netuším, co je na mně speciálního. Mám ošoupaný lak, oprýskaný nátěr a každý, kdo na mně dlouho sedí, má ještě týden na zadku vytlačené tři pruhy. Je ale pravda, že se ze mě ještě nikdy neztratily žádné boty a všechny tašky v době oběda ochotně pohlídám.

•Což je u správné lavičky to nejdůležitější. Zajímalo by mě, jak se Vám tahle popularita líbí? Když se to tak vezme, můžete mít na každém prstě deset šaten. To musí být úžasný pocit, ne?

○Nikdy jsem nebyla žádná světoběžnice a o žádnou popularitu jsem nikdy nestála. Nejraději bych zestárla na svém místě obklopená svými milovanými „béčáky.“ Tohle věčné šoupání a přetahování už mě unavuje. Je sice pravda, že jsem procestovala téměř celou oblast šaten, ale už mám také svůj věk a potřebuji trošku klidu!

•To mě mrzí, že se s Vámi takhle nepěkně zachází. Jeden by řekl, že musí být příjemné být takhle obletována. Už Vás nebudu trápit, mám poslední otázku: Pobyt ve které šatně, kromě Vaší domácí, Vám byl nejpříjemnější?

○Ano, jak ovšem víte, jsem jen lavička, a tak se bohužel nemohu bránit. Doufám, že se teď konečně svět dozví o této situaci a něco s tím udělá. Jak jsem řekla, navštívila jsem spoustu míst. Nemohu říci, zda bylo lépe ve vzdálené Oktávě, nebo v 1. C, ale řeknu vám, kde jsem se cítila nejhůře. Byly to šatny 2. A a 2. C, protože jsem skrze klec sledovala, jak moje nebohé děti z Béčka truchlí kvůli mé ztrátě a smutně posedávají po zemi, a nemohla jsem s tím nic udělat. Něco takového už nechci nikdy zažít! V šatně 2. B je mi nejlépe. Prosím, přestaňte mě přetahovat z místa na místo a nechte mě zestárnout doma, mezi mými nejbližšími!...