Navždy – bylo, nebylo?! Lucie Kučerová, maturantka Gymnázia (v květnu 2014)
Navždy – bylo, nebylo?!
Seděla a v očích měla nepřítomný výraz. Tedy jen do doby, než jsem si k ní sedl. V tu chvíli se na mě upřely dvě tmavé oči.
„Je tady volno?“ zeptal jsem se. Její pohled mě totiž vyděsil. Dívka jen kývla a znovu se zadívala z okna vlaku. Jezdím tímto vlakem už čtyři roky, ale nikdy jsem si jí nevšiml. Chci říct - byla tak neobvyklá, že jsem ji jen těžko mohl přehlédnout.
„Jedete domů?“ zeptal jsem se. Byl jsem ale na pochybách, protože dívka cestovala jen s malou taškou.
„Ne. Jela jsem někoho navštívit,“odpověděla.
Jela někoho navštívit. Jela…
Nechtěl jsem se vyptávat a tak jsem se i já zadíval z okna. Dívka mě však znervózňovala čím dál víc. Každou chvíli jsem cítil její pohled.
„Vy jedete domů,“ řekla a kývla směrem k mému batohu.
„Jedu ze školy. Každý týden tak jezdím, ale vás jsem tady nikdy nepotkal.“
Dívka mi dopomohla k získání odpovědi, po které jsem tolik toužil.
„Nikdy jsem ještě tímto vlakem nejela. Měla to být první návštěva,“ odpověděla a znovu ode mě odvrátila zrak. Pochopil jsem. Náš rozhovor skončil.
Jak já jí nerozumím. Nechtěl jsem ji zpovídat, ani jí nějak zasahovat do soukromí. Chtěl jsem jen…
Viděla mě poprvé a příčilo se jí prohodit se mnou pár přátelských slov, které si ve vlaku lidi povídají. Nechal jsem ji i s tou její nepochopitelnou náladou a na zastávce jsem spěšně vystoupil z vlaku.
Šel jsem domů a stále ji nemohl dostat z hlavy, když se přede mnou znovu objevila. Stála na mostě a v ruce svírala dopisy svázané červenou stužkou. Neviděla mě. Jen slepě sledovala vodní hladinu zklamanýma očima.
„Navždy,“ vydechla po chvíli a roztrhala první dopis. V tu chvíli jsem pochopil. Někdo jí ublížil. Někdo jí zlomil srdce, a já… se choval tak bezohledně. Sledoval jsem, jak trhá na malé kousíčky i ostatní dopisy a všechny je hází do vody. Jako by jí to pomohlo zapomenout. Jako by voda mohla vše odplavit…
* * * * *
Sledovala jsem ubíhající krajinu a přemýšlela o svém bláznivém rozhodnutí. Byli jsme jen děti, když jsme se seznámili. Bylo nám patnáct a potkali jsme se na dětském táboře. Líbil se mi. Byl takový jiný než ostatní. Konečně mi někdo rozuměl. Celý týden jsme strávili spolu a když nastalo loučení, slíbili jsme si, že si budeme psát. Svůj slib dodržel. Poslední dopis mi však přišel před osmi lety. A právě kvůli tomuto dopisu jsem se rozhodla jet. Odvrátila jsem hlavu a dívala se z okna, když se otevřely dveře mého kupé.
Srdce se mi málem zastavilo. Stál tam. Ten, kvůli kterému jsem přijela.
„Je tady volno?“ zeptal se a mým tělem projela vlna trpkého zklamání.
Nepoznal mě.
Kývla jsem však a odvrátila od něj tvář. Cítila jsem, že mě pozoruje, a doufala, že si vzpomene.
„Jedete domů?“ Jak jen mohl zapomenout? Měla jsem chuť z kupé odejít, ale nakonec jsem mu odpověděla.
„Ne. Jela jsem někoho navštívit.“
Zabralo to. Moje odpověď ho zmátla a já každou chvíli čekala, že mě osloví mým jménem. Nic se však nestalo.
„Vy jedete domů,“ vydechla jsem. Studoval na vysoké…
„Jedu ze školy. Každý týden tak jezdím, ale vás jsem tady nikdy nepotkal,“ odpověděl a mně se chtělo začít smát. Nikdy mě tu nepotkal…
Dala jsem mu však odpověď, na kterou čekal.
„Nikdy jsem ještě tímto vlakem nejela. Měla to být první návštěva.“
Tak, ať si to přebere, jak chce. Naposledy jsem na něj pohlédla a znovu jsem odvrátila zrak. Nepromluvil. Naštvala jsem ho. Vím, že jsem se chovala nepatřičně, ale rozhodně si to zasloužil.
Lhář!
Z vlaku vystoupil dřív, než jsem se znovu ohlédla. Jen ať si jde.
Věděla jsem, že zpáteční vlak mi jede až za dvě hodiny, a rozhodla jsem se projít po tom jeho prokletém městě. Šla jsem stále rovně a neohlížela se zpět, když jsem uviděla most. Přeci jenom jsem nejela zbytečně. Věděla jsem, co musím udělat. Utopím všechny ty plané řeči, všechny ty sliby. Utopím to prolhané slovo navždy. Otevřela jsem první dopis a znovu přečetla jeho řádky.
Navždy tvůj Dominik.
„Navždy,“ řekla jsem a roztrhala první dopis. Hned za ním následovaly ty další a já přemýšlela nad tím, jak je to slovo neupřímné. Navždy trvá jen krátkou chvíli. To slovo si nezaslouží svůj význam. Roztrhala jsem i poslední dopis bez toho, abych ho znovu četla, a všechny kousky hodila do vody.
Sledovala jsem, jak voda odnáší mé vzpomínky, a naivně věřila, že je dokáže utopit navždy…