Rusko-ukrajinská a ukrajinsko-ruská krize (esej)

 
 
Celá ukrajinská záležitost je pro mě tématem poměrně osobním, už jen pro přátelství navázaná s ukrajinskými studenty pravidelně navštěvujícími naši školu. Koncem ledna, tedy dříve než se ukrajinská krize rozpoutala do podoby a rozměrů posledních týdnů, naše gymnázium dokonce uzavřelo partnerskou smlouvu s Gymnáziem ve Zdolbunově. Pokusím se přesto o co nejobjektivnější zhodnocení situace, jaké je možné učinit na základě mně dostupných zprostředkovaných informací.
Jako seminaristka předmětu moderní dějiny jsem letos měla možnost podílet se autorsky na putovní výstavě o Janu Zajícovi, připravované pro vzdělávací účely a projekt Mene Tekel. Po nekonečném bádání v archivech a ověřování zdrojů jsme na světlo světa, myslím, vynesli velmi precizně zpracovaný životní příběh. Mám dokonce za to, že za nezpochybnitelnost údajů by dal ruku do ohně samotný Jan Zajíc, nebýt toho, že již tuto metodu aplikoval v poněkud nadstandardní verzi. Proto jsem byla překvapená, kolik negativních komentářů a smyšlenek okolo celé výstavy vyvstalo po vernisáži. Do krve byl schopen se s námi hádat muž, který tvrdil, že ústřední postava naší výstavy měla zcela zaručeně sklony k psychopatickému jednání, ačkoliv to žádné dobové dokumenty ani vrstevníci nezmiňují. Neměli jsme to tomu muži za zlé, neboť on skutečně neochvějně věřil ve svou pravdu. Po zhlédnutí snímku „Jan“ jsem teprve pochopila, odkud náš oponent čerpal své jistoty, a seznala jsem, že se dopustil jediného – v dnešní době však velmi rozšířeného – zločinu proti morálce, kterým je důvěra v média.
Celý incident s výstavou zde uvádím zejména proto, že bych na jeho základě ráda simulovala reflexi ukrajinských událostí, respektive reflexi jakéhokoliv veřejného dění ve společnosti. Všimla jsem si také, že velmi módní záležitostí dnes je propírání různých paralel (s rokem 1968, příchodem nacistů). Nerada bych zůstala pozadu, a předkládám proto jistou paralelu rusko-ukrajinského sporu a případu z naší výstavy.
Osobně zastávám názor, že žádné informační služby nedokážou a ani nemohou platně ohodnotit situace probíhající v zákulisí politiky. O těch mají přehled pouze ti, kteří se sami aktivně podílí na věcech veřejných, stejnou měrou jako na rozšiřování taktických bludů v širší společnost, tedy výhradně politici samotní. Ani ti však už nejsou schopni nahlédnout do politiky mezinárodní, neboť v té již upadají do tenat svých vlastnich praktik, když se je na oplátku snaží strategicky dezinformovat zástupci ostatních zemí. Jak by potom bylo možné, aby i ten nejnestrannější tisk podal nezkreslený obraz toho, co se nyní děje na Ukrajině? A jak by tím spíše bylo možné, aby tento nezkreslený obraz podal tisk v zemi, ve které jednu z největších mediálních agentur vlastní politik a novopečený kolega miliardářů z titulek Forbesu? Ano, bohužel je řeč o České republice, ve které nadto povrchní formu mediální tříště podporuje většinová konzumní společnost, prahnoucí ve své znuděnosti pouze po dramatických zprávách a senzaci všeho druhu. V důsledku tak zprostředkovatelům zpravodajství ani nezbývá než klást důraz na efekt, přibližnost, kvantitu, a nikoliv kvalitu.
V ostatních zemích se tento fenomén projevuje jen v o něco menší míře, přesto ráda čerpám ze zdrojů britského, francouzského a švýcarského tisku. Myslím, že to za tu práci na doslovném překladu stojí. V kombinaci s informacemi z ČT 24, kterou považuji v rámci možností za nejserióznější českou zpravodajskou tribunu, jsem k situaci na Ukrajině zaujala asi tento postoj: Ukrajina se v současnosti nachází ve velmi nezáviděníhodné pozici, které – jak se dalo předpokládat – zneužilo Rusko.
Cíleně volím formulaci zneužilo, neboť mám za to, že osmapadesátiprocentní převaha obyvatel ruské národnosti na Krymu a zastírací manévry s nutností jejich ochrany nejsou opodstatněným důvodem pro ruskou invazi na Krym a odtržení Krymu, zejména připočteme-li k tomu navíc zájmy početné menšiny krymských Tatarů, kteří nemohou Rusko jako takové vystát. Chybou podle mě není to, že Krym nyní patří k Ukrajině, neboť se již s tímto statusem po svém vyrovnal, ale to, že Nikita Chruščov přes značné protesty ruské většiny Krym v roce 1954 Ukrajině nerozvážně daroval. Myslím, že v dnešní době však bude mít jakákoliv snaha o nápravu tohoto pochybení pro Krym více nepříznivých než příznivých důsledků. Pokud si však mohu zahrát na prognostika, myslím, že tato snaha bude Ruskem, želbohu, dovedena do konce a Vladimír Putin dosáhne svých zájmů. K nim jistě nepatří jen mocenské ovládnutí vojensky strategické oblasti Krymu, ale také touha po profitování z čilého krymského turistického ruchu. Výhodné by pro Rusko samozřejmě bylo mít pod vlastní správou území, které bezprostředně sousedí s největší ruskou námořní základnou v Sevastopolu. Právě v tomto městě by celá situace v případě odtržení Krymu od Ukrajiny mohla mít pozoruhodný vývoj, neboť na rozdíl od samosprávné krymské jednotky spadá pod centrální správu ukrajinské vlády.
Myslím, že přes všechna varování a výhrůžky západních mocností nemá Evropa ani USA tak silné donucovací prostředky, které by Rusko zastavily v plnění vize jeho parlamentu. Pokud ano, pravděpodobně se budou obávat tyto prostředky proti Rusku použít, neboť i tato mocnost má nástroje, které by euroamerické alianci mohly způsobit nemalé potíže. S udržením dnešních – nejen krymských – hranic Ukrajiny to tedy vidím spíše bledě. Situace je však stále velmi proměnlivá, a jak už jsem řekla, nikdo z nás do ní není schopen ani plně proniknout. K nepřehlednosti celé situace ještě přispívá doznívající revoluční dění, které se mi v nesouvislých útržcích snažil telefonicky nastínit jeden z mých ukrajinských přátel. Celé hodnocení zakončil slovy: „Situace už je klidnější, tak jsme se včera jeli podívat přímo do Kyjeva. Nikdy předtím jsem neviděl mrtvého člověka a tam jsem jich i přes nynější relativní klid viděl desítky. Bylo to strašné, prostě strašné…“ A tak si říkám, jestli právě tento výkřik všední reality, zapojený do kontextu ukrajinských událostí, není tím jediným, čemu by se v těchto dnech měla věnovat pozornost. Jestli by obecně neprospělo plastičtějšímu vyobrazení skutečnosti, kdyby se v novinách po celém světě tiskla prohlášení obyčejných lidí. Možná bychom zjistili, že by se tyto výroky daly do kamene tesat lépe, než vykonstruované věty všech státníků…
 
Březen 2014
 
Celá ukrajinská záležitost je pro mě tématem poměrně osobním, už jen pro přátelství navázaná s ukrajinskými studenty pravidelně navštěvujícími naši školu. Koncem ledna, tedy dříve než se ukrajinská krize rozpoutala do podoby a rozměrů posledních týdnů, naše gymnázium dokonce uzavřelo partnerskou smlouvu s Gymnáziem ve Zdolbunově. Pokusím se přesto o co nejobjektivnější zhodnocení situace, jaké je možné učinit na základě mně dostupných zprostředkovaných informací.
Jako seminaristka předmětu moderní dějiny jsem letos měla možnost podílet se autorsky na putovní výstavě o Janu Zajícovi, připravované pro vzdělávací účely a projekt Mene Tekel. Po nekonečném bádání v archivech a ověřování zdrojů jsme na světlo světa, myslím, vynesli velmi precizně zpracovaný životní příběh. Mám dokonce za to, že za nezpochybnitelnost údajů by dal ruku do ohně samotný Jan Zajíc, nebýt toho, že již tuto metodu aplikoval v poněkud nadstandardní verzi. Proto jsem byla překvapená, kolik negativních komentářů a smyšlenek okolo celé výstavy vyvstalo po vernisáži. Do krve byl schopen se s námi hádat muž, který tvrdil, že ústřední postava naší výstavy měla zcela zaručeně sklony k psychopatickému jednání, ačkoliv to žádné dobové dokumenty ani vrstevníci nezmiňují. Neměli jsme to tomu muži za zlé, neboť on skutečně neochvějně věřil ve svou pravdu. Po zhlédnutí snímku „Jan“ jsem teprve pochopila, odkud náš oponent čerpal své jistoty, a seznala jsem, že se dopustil jediného – v dnešní době však velmi rozšířeného – zločinu proti morálce, kterým je důvěra v média.
Celý incident s výstavou zde uvádím zejména proto, že bych na jeho základě ráda simulovala reflexi ukrajinských událostí, respektive reflexi jakéhokoliv veřejného dění ve společnosti. Všimla jsem si také, že velmi módní záležitostí dnes je propírání různých paralel (s rokem 1968, příchodem nacistů). Nerada bych zůstala pozadu, a předkládám proto jistou paralelu rusko-ukrajinského sporu a případu z naší výstavy.
Osobně zastávám názor, že žádné informační služby nedokážou a ani nemohou platně ohodnotit situace probíhající v zákulisí politiky. O těch mají přehled pouze ti, kteří se sami aktivně podílí na věcech veřejných, stejnou měrou jako na rozšiřování taktických bludů v širší společnost, tedy výhradně politici samotní. Ani ti však už nejsou schopni nahlédnout do politiky mezinárodní, neboť v té již upadají do tenat svých vlastnich praktik, když se je na oplátku snaží strategicky dezinformovat zástupci ostatních zemí. Jak by potom bylo možné, aby i ten nejnestrannější tisk podal nezkreslený obraz toho, co se nyní děje na Ukrajině? A jak by tím spíše bylo možné, aby tento nezkreslený obraz podal tisk v zemi, ve které jednu z největších mediálních agentur vlastní politik a novopečený kolega miliardářů z titulek Forbesu? Ano, bohužel je řeč o České republice, ve které nadto povrchní formu mediální tříště podporuje většinová konzumní společnost, prahnoucí ve své znuděnosti pouze po dramatických zprávách a senzaci všeho druhu. V důsledku tak zprostředkovatelům zpravodajství ani nezbývá než klást důraz na efekt, přibližnost, kvantitu, a nikoliv kvalitu.
V ostatních zemích se tento fenomén projevuje jen v o něco menší míře, přesto ráda čerpám ze zdrojů britského, francouzského a švýcarského tisku. Myslím, že to za tu práci na doslovném překladu stojí. V kombinaci s informacemi z ČT 24, kterou považuji v rámci možností za nejserióznější českou zpravodajskou tribunu, jsem k situaci na Ukrajině zaujala asi tento postoj: Ukrajina se v současnosti nachází ve velmi nezáviděníhodné pozici, které – jak se dalo předpokládat – zneužilo Rusko.
Cíleně volím formulaci zneužilo, neboť mám za to, že osmapadesátiprocentní převaha obyvatel ruské národnosti na Krymu a zastírací manévry s nutností jejich ochrany nejsou opodstatněným důvodem pro ruskou invazi na Krym a odtržení Krymu, zejména připočteme-li k tomu navíc zájmy početné menšiny krymských Tatarů, kteří nemohou Rusko jako takové vystát. Chybou podle mě není to, že Krym nyní patří k Ukrajině, neboť se již s tímto statusem po svém vyrovnal, ale to, že Nikita Chruščov přes značné protesty ruské většiny Krym v roce 1954 Ukrajině nerozvážně daroval. Myslím, že v dnešní době však bude mít jakákoliv snaha o nápravu tohoto pochybení pro Krym více nepříznivých než příznivých důsledků. Pokud si však mohu zahrát na prognostika, myslím, že tato snaha bude Ruskem, želbohu, dovedena do konce a Vladimír Putin dosáhne svých zájmů. K nim jistě nepatří jen mocenské ovládnutí vojensky strategické oblasti Krymu, ale také touha po profitování z čilého krymského turistického ruchu. Výhodné by pro Rusko samozřejmě bylo mít pod vlastní správou území, které bezprostředně sousedí s největší ruskou námořní základnou v Sevastopolu. Právě v tomto městě by celá situace v případě odtržení Krymu od Ukrajiny mohla mít pozoruhodný vývoj, neboť na rozdíl od samosprávné krymské jednotky spadá pod centrální správu ukrajinské vlády.
Myslím, že přes všechna varování a výhrůžky západních mocností nemá Evropa ani USA tak silné donucovací prostředky, které by Rusko zastavily v plnění vize jeho parlamentu. Pokud ano, pravděpodobně se budou obávat tyto prostředky proti Rusku použít, neboť i tato mocnost má nástroje, které by euroamerické alianci mohly způsobit nemalé potíže. S udržením dnešních – nejen krymských – hranic Ukrajiny to tedy vidím spíše bledě. Situace je však stále velmi proměnlivá, a jak už jsem řekla, nikdo z nás do ní není schopen ani plně proniknout. K nepřehlednosti celé situace ještě přispívá doznívající revoluční dění, které se mi v nesouvislých útržcích snažil telefonicky nastínit jeden z mých ukrajinských přátel. Celé hodnocení zakončil slovy: „Situace už je klidnější, tak jsme se včera jeli podívat přímo do Kyjeva. Nikdy předtím jsem neviděl mrtvého člověka a tam jsem jich i přes nynější relativní klid viděl desítky. Bylo to strašné, prostě strašné…“ A tak si říkám, jestli právě tento výkřik všední reality, zapojený do kontextu ukrajinských událostí, není tím jediným, čemu by se v těchto dnech měla věnovat pozornost. Jestli by obecně neprospělo plastičtějšímu vyobrazení skutečnosti, kdyby se v novinách po celém světě tiskla prohlášení obyčejných lidí. Možná bychom zjistili, že by se tyto výroky daly do kamene tesat lépe, než vykonstruované věty všech státníků…
 
Březen 2014