Alena Andršová, 4.B Úhlavní nepřítel

Všichni ho známe. Poprvé sestrojen už v roce 1380 mnichy z Norimberka. Ozdoba všech nočních stolků a nezbytná součást života všech pracujících a studujících. Ano, je to budík. Ten průkopník, který startuje uširvoucím povykem každý náš den.

Člověk je od přírody tvor spánek milující. Znám jen málo těch, kteří si neužívají to oddávání se snům v příjemném prostředí nadýchaných peřin. Většina z nich jsou děti, které, vzrušením

z nadcházejícího dne, nemohou dospat.

Ale jak známo, všechny krásné věci musí někdy skončit, a tak člověk vynalezl nástroj přímo mučící, aby se nemusel sám dopustit trestného činu ukončení snění. Proto je zvuk budíku naprosto neomylně prvním zvukem, který ráno rozechvěje naše ušní bubínky.

Jeho povyk je snad možno přirovnat k jekotu svárlivé a hysterické ženy, která svým charakteristickým způsobem vytýká manželovi, že přišel včera pozdě domů z hospody. Tento řev je pak možné utišit jen dobře mířeným pohlavkem na vypínací tlačítko zařízení. Za toto domácí násilí je však onen těžce pracující člověk odsouzen k trestu brzkého vstávání.

Myslíte-li si, že tohle je vrchol tohoto děsivého příběhu, musím vás vyvést z omylu. Ono hlučné zařízení má totiž svého nástupce. Nástupce, který je jako tajný špeh implantován do všech moderních elektronických zařízení, a tak se vám může snadno stát, že na vás místo, místo klasického analogového či digitálního budíku, bude chrlit proudy decibelů vaše drahá elektronická polovička.

Ale co naplat! Vstávat se musí a pracovat taky. A jak už je to na tom světě zařízeno, vždycky se musí najít někdo, kdo za nás udělá tu špinavou práci. Vzpomeňme si třeba na úděl kata.

A tak se místo stížností, které jsou pro náš národ tak typické, můžeme třeba radovat z toho, že nás nebudí údery gongu nebo hlas, zesílený megafony, vycházející z minaretu mešity, stojícího přímo naproti našemu oknu, ale náš starý, známý a spolehlivý nepřítel budík.