Bylo – nebylo to pouze ve snu?! Eliška Mostecká, sekunda
Sirény nepřestávaly pištět.
Sedla jsem si na studený kámen a objala si rukama kolena. Za očima jsem ucítila vlhko, ale bylo mi to jedno, stejně to v přítmí jeskyně nebylo vidět. Další neohlášený déšť, další oběti, další smutnící rodiny, další mrtví lidé, po kterých ode dneška neštěkne ani pes.
Ani jsem si neuvědomila, že vedle mě někdo sedí, dokud nepromluvila.
„Kiro,“ začala Marietta „neber si to tak, vždyť to není tvoje chyba. Takhle to tady prostě chodí.“
Neodpověděla jsem. Neměla jsem sílu něco… cokoli říct. Pokračovala tedy dál, zatímco já zarputile sledovala podlahu, kterou jsem znala skoro nazpaměť.
„Hele, buď ráda, že umřeli ti, které jsi neznala osobně. A navíc já tu pro tebe budu napořád.“
„Ale neměla bys!“ vyletěla jsem na ni „Ty jsi moje malá sestřička. To já mám chránit tebe a ne naopak! Ale od té doby, co začaly kyselé deště, jsme se samy sobě…“ zbytek věty zůstal viset ve vzduchu. Každý jistě tušil, že to slovo mělo být odcizily, ale nikoho by to ani nenapadlo říci nahlas. Všichni lidé tiše naslouchali naší rozmluvě. Nevadilo mi to. Už jsem si zvykla a pochopila, že nikdy nebudu mít soukromí.
Sestra na mě chvíli tiše hleděla s výtkou v očích a potom, bez jediného slova, vstala a rozběhla se do svého výklenku ve skále. Zkrátka… nejsem vzorná starší sestra.
Sirény ztichly.
Rozhlédla jsem se po celé jeskyni. Bylo v ní namačkáno asi padesát lidí. Každý z nich měl na sobě to stejné. Nikdo tady nenosil tílko nebo kraťasy. Všichni jsme se snažili mít co nejvíce zakrytou kůži, a proto holky musely potlačit svou marnivost a každý měl na sobě kombinézu ze zlatého vlákna, která kryla i nohy, ruce i krk, a tyrkysovou přilbu, jež, dle vědců, také chránila před kyselinou. Ale o tom jsem vážně pochybovala, protože pokud vím, tak před kyselinou sírovou vás ochrání jen platina a zlato. A ta přilba nebyla zase tak těžká, aby byla z některé z těchto vzácností.
Jeden voják přišel ke svému veliteli a něco mu pošeptal do ucha. Na to velitel vstal a svým hlubokým, zvučným hlasem se nás zeptal, jestli se někdo hlásí na hledání přeživších. Přihlásila jsem se, i když jsem věděla, že tak dlouhý déšť nemohl nikdo přežít! Potřebovala jsem na vzduch! Marietta se přihlásila taky, stejně jako vždycky. Moje obětavá sestřička chce vždycky pomoct. Jeden kluk, asi čtrnáctiletý, vstal a donesl vojákům stříbrný sáček, tedy jídlo na celý den. Poprvé když jsem ho ochutnala, bylo to to nejodpornější, co jsem kdy jedla, ale časem jsem si zvykla.
Když jsme šly ven, odchytila jsem sestru a zašeptala jí: „Promiň.“ Usmála se, ale dost slabě. Pochopila jsem, že tohle ji zasáhlo. Ne, nikdy nebudu vzorná starší sestra.
Na většinu obchůzek jsem vždy chodila já, sestra a někteří vojáci, kteří to měli nařízeno. Já chodila jen proto, že venku to bylo lepší než vevnitř. Dvě stě metrů čtverečních může znít jako hodně místa, ale zkuste se o ně dělit s padesáti lidmi. Brzo mi to začalo lézt na mozek.
Prohlížela jsem si krajinu, to nehostinné místo, a přemýšlela, jak mohlo být kdysi tak krásné, jak se píše v těch pěti knihách, které se jako jediné dochovaly. Zelená tráva… dávno ne. Modré nebe… chacha. Květiny… co to je? Takhle smýšlelo hodně lidí. Všichni přestali doufat, pochopili a pozapomněli.
Místo toho jsem hleděla na smutnou, vyschlou, hnědou krajinu, která již dlouhou dobu nepoznala opravdový déšť. Jak mohla tohle všechno způsobit sopka? Jedna pitomá sopka?! Nejsem vědkyně, neznám přesné podrobnosti, ale hrubý náčrtek situace nám řekli. Vybuchla sopka, kyselina sírová se dostala do atmosféry, v mracích se rozhodla zase se vrátit, a tak poprvé zapršelo. Při prvním dešti mi umřela máma. Mě, tátu a Mariettu zachránila vláda, protože se snažili sehnat lidi, kteří by mohli přežít, kdyby jim poskytli bunkry vyztužené platinou. Táta byl vynikající doktor, sestra a já jsme byly ještě děti, a ty brali především. Proto byly první roky tak strašně náročné, děti totiž nemohly pracovat a dospělí makali dvakrát tolik.
Před měsícem ale táta zůstal venku a od té doby jsme se se sestrou staraly samy o sebe.
Zatímco jsem byla ztracena v úvahách, došli jsme až na konec cesty, kde nějaký muž zkontroloval tep ležící dívce s rozleptanou tváří. Oblečení vás nezachrání, jen oddálí smrt. Když zavrtěl hlavou, rozhodli jsme se už vrátit.
Najednou Marietta vykřikla. Otočila jsem se, abych se zeptala, co se děje, ale nikde jsem ji neviděla. Během okamžiku, kdy jsem vůbec nic nechápala, měli ostatní čas doběhnout na místo, kde předtím sestra stála.
Marietta se propadla do polorozežraného sklepa. Klekla jsem si na všechny čtyři, abych rozložila váhu, a naklonila jsem se nad propadliště, abych zkontrolovala, jestli žije. Pohnula se.
„Jsem v pohodě!“ zakřičela k nám nahoru. „Jenom trochu polámaná.“ Všimla jsem si, že spadla na nějaké staré sáňky. Velmi staré, protože si nepamatuji, kdy naposledy sněžilo. Nejdřív globální oteplování a teď kyselina tomu zabránily.
Jeden muž se začal přehrabovat v batohu a vytáhl provaz. Podal mi ho a já ho přivázala k dřevěnému trámu a doufala, že vydrží. Druhý konec jsem hodila dolů.
A v té chvíli zazněly znovu sirény.
Ochota lidí klesla k nule a všichni se rozeběhli zpátky do jeskyně. Zůstala jsem jen já a Marietta, která se snažila co nejrychleji vyšplhat nahoru. Přesto mi to připadalo jako hodiny, než konečně stála vedle mě.
Chytla jsem ji za ruku a společně jsme sprintem vyrazily do úkrytu. Na nebi se mraky začaly stahovat do zvláštních tvarů. Přelévaly se z kysele žluté až do tmavě černé, jako by čarodějovo poslední kouzlo bylo vyhrát si s barvami.
Začalo kapat, ale strach potlačil všechnu bolest. Zdrhaly jsme zpět, ale já už věděla, že to nestihneme.
Sirény nepřestávaly pištět...