Lucie Kučerová: Obyčejný den

Každý můj den začíná stejně. Nemyslete si, že jsem stereotypní. To zase ne, ale jinak to ani nejde. Když ráno otevřu oči, mám vám takovou radost, že ji nemůžu sdílet sám. Na to mám však svou paní. Ona se jmenuje Marie, ale já jí říkám paní, protože se o mě tak hezky stará. Bohužel vstávám dřív než ona, takže mou radost po ránu nesdílí. Párkrát mě dokonce shodila z postele, když jsem ji chtěl obdarovat sladkou pusou. Prostě ženský po ránu jsou protivnější než hlad.

A ten já teda mám, vždycky. Naneštěstí má Maruška je asi zastánkyně štíhlé linie, protože mi po ránu naservíruje jen něco malého. Když nad tím ale přemýšlím, ona toho sní dost. Tak asi nechce, abych přibral já. Nicméně tečou mi sliny, když si pochutnává na slanině s vejci. Holt pro krásu se musí trpět. Naštěstí vše se dá zaspat a hlad není výjimkou. A tak když Marie vaří, natáhnu se na pohovku a spím, spím a spím.

Rozhodně nejsem žádný lenoch. To si nemyslete. Tolikrát jsem Marušce nabídl svou pomoc, ale jí se to nikdy nelíbilo.

Když jednou ryla zahrádku, chtěl jsem se zachovat jako gentleman. Vyhrabal jsem jí tedy takovou díru, že by se za ni nemusel stydět ani ten silák soused, ale Marii se to nelíbilo. Že prý to bylo o pár metrů vedle a navíc v jahodách. Nevděčnice, a ještě mě přetáhla hráběmi.

Anebo tehdy, když dělala ty jednohubky. Těžko jsem jí vysvětloval, že jsem chtěl jen ochutnat, jestli jsou dobré. Raději jsem je totiž ochutnal všechny, co kdyby byla každá jiná.

No, a když tenkrát přijela tetička Gréta, kterou oba ze srdce nenávidíme, musel jsem zakročit a dát jí najevo, co si o ní myslíme. Ani tohle se však Marii nelíbilo a pěkně mě sjela i před sousedem. Nestačí, že je silnější a větší než já, ještě si mě bude dobírat, že si doma neumím sjednat pořádek.

Tohle všechno se mi přehrává v hlavě, když mě probudí nepříjemný hlas Mariiny kamarádky Jarmily. Jak já ji nesnáším. Mluví ke mně jako k děcku a nejednou už Marii navrhovala, ať se mě zbaví. Raději tedy nestávám z gauče a trpělivě vyčkávám, až ta ženština odejde. Naneštěstí pro mě Jarmila mele a mele a já se musím jít připomenout. Když Marie uvidí můj ztrápený výraz, pochopí, že nejsem z návštěvy její kamarádky nadšený a Jarmilu vyprovodí.

Pak se mi konečně začne věnovat a odcházíme spolu na procházku. Na tyhle okamžiky se těším celý den, protože není nic krásnějšího než procházky s mou milovanou Maruškou. Musím vám ale na ni něco prásknout. Je pěkně žárlivá. No, možná proto, že se občas otočím za nějakou tou slečnou, ale to já jen abych si potvrdil, že mám tu nejlepší.

Po procházce se konečně pořádně najíme. Tedy aspoň já, protože Marie na večer jí jen sporadicky.

Po vydatné večeři si s Maruškou lehneme na gauč a díváme se na televizi. I tyhle momenty patří k těm nejlepším, až do chvíle, kdy se otevřou dveře a vejde Maruščin manžel…

Oba ho tedy přivítáme a já mu uvolním své místo na gauči. Nejsem sobecký. Taky si musí Marušku užít.

Azore, byl jsi hodný pejsek?“ ptá se mě můj páníček a podrbe mě za uchem.

Hlídal jsi paničku?“ Olíznu mu obě tváře a odcházím do pelíšku. Zítra mě totiž čekají stejné povinnosti a já nesmím páníčka zklamat.

Diskusní téma: Lucie Kučerová: Obyčejný den

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek