Tereza Nováková: Tajemný zloděj

Jako malá jsem zbožňovala objevné výpravy koutů a zákoutí našeho domečku. Každá skříňka i truhlice se třásla strachy, jakmile jsem se ocitla v její blízkosti. Žádná polička si přede mnou nebyla jistá. Rodiče mi museli ručky svazovat růžovou mašličkou, abych něco omylem nerozbila, neboť má podnikavost je dováděla k šílenství. Dnes už mi pomalu klepe plnoletost na vrátka, ale dětství bude v mých žilách kolovat nadosmrti.

Pamatuji se, že při jednom ze svých dřívějších pátrání jsem objevila obrovskou mušli. Lebedila si na maha-gonové poličce uprostřed proskleného výklenku. Byla krásná, byla nádherná. Oči mi z ní přecházely. Když ma-minka s tatínkem odjeli na nákupy, pootevřela jsem dvířka výklenku, vzala ji do dlaní a uvelebila se s ní do poho-dlného čokoládového křesílka tak, jak je tomu i dnes.

Sedím si, sedím v onom měkoučkém křesle, zavrtána v opěradle, v rukou třímám lososově zbarvenou mušličku. Mám na mysli svoji pirátskou kořist, svůj lup a talisman. Zasněně hledím na tu „mořskou ulitku“, hladím její hrbolatou strukturu a poslouchám šumivou ukolébavku ranního přílivu. Cítím se pohodlně, vzývám pohodu.

Vtom okamžení se rozrazily dveře doširoka. Trhla jsem sebou, nohy vyhodivši do stropu. Polila mne hor-kost a nejistota. Poznala jsem, že viníkem mého úleku nebyl průvan, ale lidská bytost. Čvachtání zablácených po-drážek se nedalo přeslechnout, tomu se totiž žádný zvuk nevyrovná. Položila jsem cenný kýč na kávový stolek a plouživým krokem jsem spěchala kupředu. Přikrčila jsem se za kamny a s vypětím čekala, dokud neznámý host nepředstoupí do prostoru zemi kuchyní a obývacím pokojem, přímo do mého zorného pole.

Neohroženě se plížil halou, aniž by vytušil moji individualitu. Pokojem se linul zápach zasychajícího deh-tu, který se místy mísil s benzínem a levnou pánskou kolínskou z vietnamské tržnice. Ach, ta vůně se mi natropila nepravostí. Polechtala mne jako inkoustové peříčko pod nosem a ozval se rachot, jako by se nastartoval motor u trabanta. Tuším zradu, byla jsem prozrazena. Zatracené kýchání.

Předskočila jsem před překvapeného chlapce a divoce máchala rukama. Spíše jsem mu byla k smíchu než ke zpytu svědomí.

„Čemu se řehtáš?“

„Můšeš chádat,“ vycenil na mě nevzhledný chrup patřící spíše zasloužilému válečnému veteránovi než sedmnáctiletému mláděti.

Zamračila jsem se, neboť mě jeho urážka hluboce zasáhla, ne-li ranila.

„Ty jsi dobrý,“ hořekovala jsem. „Přijdeš si bez pozvání, vstoupíš bez zaklepání, ani boty si nevyzuješ. Jen se podívej, jaký svinčík se za tebou vleče. Že ti není hanba, ty-ty-ty-?“

„Arthur Hirsch, ale kidně mi žíkej Artík,“ potřásl mi rukou.

„Ty si ze mě děláš srandu, viď?“

S největší pravděpodobností se jedná o neuvěřitelně přátelského blázna. Kdo jiný by se rozhodl loupit za bílého dne, nemaskován tmavou kuklou nebo alespoň punčochou a navíc se ohánět občanským průkazem. Nejbližší ústav je ve Štenberku. Chlapec bude nejspíš „túrista.“

„Okamžitě volám policii. Anebo lépe, řekni mi jméno a telefonní číslo tvého ošetřovatele.“

„Kterécho? Já mám tfva, štejně jako ty.“

Jazyková bariéra, jak je vidět, nadělá dosti neplechy.

„Ne, ne, já žádného ošetřovatele nemám. A už vůbec ne dva. Prosím tě, nezdržuj mě a spolupracuj. Podí-vej, nebudeme si hrát na pejska a kočičku, z toho už jsem dávno vyrostla.“

Rozhlédla jsem se po dobře známém kuchyňském terénu a v hlavince se rozhořela žárovka pana Edisona – nápad, který mne napadl, byl na mou duši brilantní. Popadla jsem třískami posetou židli a prudce ji přistrčila až k němu. Vykulil oči jako dva tenisové míčky a zaujal příslušnou pozici. „Pěkně se posaď, já si sednu naproti tobě a ty mi pěkně odpovíš na pár otázek.“

Klasický psychologický postup, sama to znám z vlastní zkušenosti.

„Jen si odskočím do pokoje pro diář, to bude minutka.“ Prohledávala jsem šuplata, jak divá, ale nikde nic. Je pravda, že uklízení zrovna neholduju, ovšem to mě neomlouvá. Kéž bych jen věděla, kam se podívat, kam se otočit nebo-? Postel! Určitě je pod postelí. Musí.

Mezitím Artík seděl na židličce a poohlížel se po domě. Povšiml si velké lasturky, která ležela několik me-trů stranou. Fascinován její krásou a velikostí, byl dokonale podobný malému dítěti.

„To je pekná lašťulka.“

„Líbí se ti?“

„Ja, ja. Takofá museofá, felká a pekná.“

Pousmála jsem se a rázně spustila: „Tak tedy začneme. Odpovídej, co nejjasněji a nejsrozumitelněji, nejlé-pe jednoslovně, abych si to stihla zaznamenat. Jaké je tvé nejoblíbenější jídlo?“

„Špagety.“

„Oblíbený předmět?“

„Čelocvik a kimnaštik.“

Porozumět jeho počeštěným výrazům byl mnohdy oříšek.

„Myslíš tělocvik a gymnastiku.“

„Ja, ja, ja. Já žíkal čelocvik a kimnáštika.“

„Máš nějaký zlozvyk?“

„Nicht, já němít kožlík. Kožlík na zachrátka u bratranice.“

„Jakej kozlík? Já se neptám na zvířata-“

„Kráfa bů, ošlo ichá, chůň žcháááá-“

„Ano, všechno správně, ale na to jsem se neptala. Mě zajímá, jestli máš nějaký zlozvyk? Rituál, za který se stydíš. Kousání se do rtů z nervozity, přežvýkávání, sladkosti.“

„Chrysat nechta.“

„Které země jsi stihl navštívit?“

„Já byl v Němec, Rakous, Czech, Amerika i Singapor.“

„Až v Singapuru? To je hodně daleko.“

„Ja, ja. Papa Hans mít hodně peníz a mami Helena vybrat deštináci. My letím aeroplán dlouhý čas.“

„Tvůj nejlepší přítel?“

„Hafí Čoč, štájofí pinč.“

„Na co myslíš, když se ráno probudíš ze spaní?“

„Čo buděme obětfat.“

„Alkohol piješ nebo ne?“

„Nicht, nicht. Papa a mami by žužit a nadáfat. Hodně moč.“

„Věříš v Boha?“

„Já věším, ja, ja, ale já němodlit.“

„Konfekční velikost bot?“

„To je svláštní otázkovač. No-no já nefím. Já ši myšlím, já nefím, k čemu ti to bude?“

„Otázky kladu já ne ty. Velikost bot?“

„Ach, ach, tak. Aši sechs.“

„Takže šest. Nu dobrá, znamenám si. A z jakého ústavu jsi utekl?“

„Já-já-já? To pude nějaká chyták.“

U domovních dveří zazvonil zvonek. Opustila jsem Artura a šla se podívat, kdo k nám zavítal teď. Pan a paní s důrazným německým přízvukem, oba zoufalí. Před obličejem mi mávali fotografií svého syna, který se jim

při procházce ztratil. Koho mi jen připomínal? Tmavá kštice, temné oči, bílá saská pleť a předčasně zkažené zuby. Arthur!

Rozjařená jsem vběhla do obývacího pokoje, kde si Artík ustlal v mém oblíbeném křesle a zaposlouchal se do kouzelného hučení křehké mušle.

„Venku na tebe někdo čeká. Měl by ses jít podívat.“ Upustil mušli a rozběhl se za hlasy, které vycházeli ze dvora.

„Mami! Papá!“

Šťastné to shledání. I slza mi ukápla. A to jsem ho měla za blázna. Předsudky jsou děsivý omyl.

„Já-víš-já, chtěla bych se ti omluvit. Myslela jsem, že jsi na hlavu chorý a zloděj k tomu, ale ty ses jen ztra-til. Spravilo by to tohle?“ Za zády jsem schovávala malinkatý dárek. „Snad tě potěší.“

„Čekuji, čekuji, moč čekuji.“ Jeho oči se mi vryly do paměti. Poprvé v životě jsem udělala více než dobrý skutek.

Diskusní téma: Tereza Nováková: Tajemný zloděj

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek