Na podzim se velmi ráda procházím přírodou. Krajina posílá poslední pozdravy létu,
sluneční paprsky pomalu pohasínají, hejna ptáků se odebírají na dovolenou k moři a
ostatní zvířata již pomalu střádají zásoby na zimu.
Nejkrásnější ze všeho je ovšem v tomto ročním období lesní říše. Ani Monet by
nejspíš nedovedl namíchat tak kouzelné barvy, jakými módní návrhářka příroda odívá listy
ve své nové kolekci.
Tím nejzajímavějším, s čím se na svých toulkách setkávám, jsou však stromy.
Dlouhodobým pozorováním zjišťuji, že se tito velikáni občas až nápadně podobají lidem.
Věřte nebo ne.
Třeba takový dub. Patří ke stromům s nejtvrdším dřevem u nás. Roste sice pomalu,
avšak poctivě. Dub by byl člověkem velmi silným, trpělivým a odvážným. Nezalekne se
vichřice ani zubu času. Jako člověk by určitě nikdy nelhal a vyhrával by všechny souboje v
páce, které mezi sebou muži vedou nadšeně v hospodách.
Lípa je naším národním stromem. Symbolizuje pro mne útulnost, bezpečí a teplo
domova. Její květy opylují včely a vaříme si z nich voňavé léčivé čaje. Lípa nemůže býti
nikým jiným než babičkou, která vás odmalička vodila ze školky, vyvařovala vám a vždy se
k ní rádi vracíte.
Vrba svým tajemným, neuspořádaným zjevem evokuje dojem mladého nešťastného
umělce, nejspíš básníka. Sedí někde u rybníka, neučesané vlasy mu padají do vody,
zatímco tiše pozoruje krásy tohoto světa. Jeho duše skrývá spoustu smutku, melancholie
a něhy.
Zato třešeň čiší mladickou svěžestí, radostí a marnivostí. Na jaře si obléká růžovou
sukénku, v létě zelené šaty a rudé korále. A její sladký parfém voní široko daleko a
přitahuje líbající se páry.
Topol se na první pohyb zdá být pořádným silákem. Jeho štíhlé, atraktivní tělo
elegána se tyčí vysoko do oblak a hrozivě na vás shlíží jeho pečlivě upravená koruna.
Zdání ovšem klame. Víte, které stromy se při bouři nejvíce lámou a padají? Určitě ano.
Topoly jsou frajírci, kteří na člověka sice zapůsobí výtečným dojmem, realita však takto
úžasná není.
Takto bychom si o stromech mohli povídat donekonečna. Vsadím se, že vám některé
z nich skutečně připomínají osoby z vašeho okolí. Radši už nad tím nebudu moc
přemýšlet. Při takové relaxační procházce lesem bych se totiž mohla cítit jako na náměstí.

Takže, milé děti, usaďte se a poslouchejte tento příběh, řekla velmi stará lípa
ostatním stromům.
Před několika set lety jsem byla taková jako jste vy – malá, krásná, květy obrostlá.
Rostla jsem vedle Třešňového sadu v klášteře, kde se každý rok sklízela velká úroda, jen
ke mně nikdo nechodil.Byla jsem velmi smutná.
Jednoho dne přišel mnich Prokop a prohlížel si mě. Poté vytáhl knížku, něco si v ní
nakreslil a napsal poznámky. Pak se podíval na mé květy a pár si jich utrhl. Po pár dnech
se vrátil, ne sám, ale s dalšími sedmi mnichy. Přinesli si žebřík, otrhali mé krásné květy a
postavili kolem mě dřevěnou ohradu. Stala jsem se klenotem kláštera.
Mnichové, kteří vařili a pili čaj z mých květů žili mnoho let. Časem se o tom dozvěděla
veřejnost a někteří náboženští fanatici obvinili mnichy z čarodějnictví a chtěli mě skácet.
Dozvěděl se o tom i císař Rudolf. Rozhodl se přijet a napít se toho čaje. Velice mu
zachutnal a nakázal, že pokud se někdo pokusí mě pokácet, bude popraven.
Od té doby jsem se stala chráněnou a později i symbolem českého státu. Každý rok
na mně nezbyl jediný květ a tak tomu je dodnes.

Jsem vysoký silný strom. Několik desítek let rostu u kaple. Když jsem byl malý a
slabý, pečovali o mne lidé. Dbali na to, abych byl dobře živený a nedostal žádnou nemoc.
Mám štěstí, že nerostu pro to, aby se ze mě stal list papíru nebo skříň, jak to bývá u mých
bratrů. Rostu, aby se děti radovaly při sběru mých plodů, kaštanů. Rostu, abych jim svými
větvemi vytvořil stín. Ale za své nejdůležitější poslání považuji něco jiného - vyslýchám
starosti lidí.
Už jsem zmínil, že mé kořeny jsou zakořeněny u malé kapličky na konci města. Lidé
sem často chodí na procházky, je tu moc krásně a klid. Někdy přichází rodiče se svými
ratolestmi, které kolem mne poskakují, někdy přivítám zamilované páry a čas od času si
pode mne na lavičku sednou staré babičky, které se přátelí už spoustu let. Povídají si o
starých časech a vzpomínky na jejich vrásčitých tvářích vykouzlí úsměv. Ovšem někdy ke
kapli přijdou lidé sami. V takovém případě se kolem sebe pro jistotu porozhlédnou a potom
si kleknou. Zpovídají se, mluví o svých starostech a modlí se. Velmi nerad slyším o
tragédiích, pohnutých lidských osudech, válkách a nenávisti mezi lidmi. Mrzí mě to a jsem
z toho smutný, ale vždy jim naslouchám a přemýšlím. Lidé bývají rádi, že se mohou
někomu svěřit.
Napadá mě, že lidé by se měli více chovat jako stromy. My neznáme nenávist,
nežárlíme, neubližujeme ostatním a nejsme  povrchní. Bez těchto vlastností by byl svět
radostnějším místem. Zkuste se nad tím zamyslet, třeba opřeni o můj kmen...

Vyrostl jsem z malého semínka v Riu de Janeiru na jednom z kopců, které zdobí toto
město. Jsem několik desítek let starý strom, na kterém jako na všech žilo už spoustu
různých zvířat. Před několika lety se v mé dutině usídlil malý papoušek. Byl opuštěný a
jediný, koho měl, jsem byl já. Postupem času se z nás stali přátelé, kteří si bez sebe
nedokázali představit svůj život.
Asi před měsícem se šel papoušek proletět po městě, jako obvykle. Čekal jsem, že
se do západu slunce vrátí jako vždy, ale to se nestalo. Říkal jsem si, že se třeba jen
někde opozdil a že se zase hned vrátí. Rozhlížel jsem se po celém lese, on však nikde
nebyl.
Po týdnu, který jsem strávil vyhlížením papouška, jsem začal přemýšlet nad tím, že by se
už nemusel vrátit. Bylo mi hořko a smutno. Moc jsem chtěl znovu slyšet jeho zpěv.
Vzpomínal jsem na to, jak vypadal, na jeho světle modré peří a oranžový zobáček.
Najednou se z dáli ozval ptačí zpěv, který mi připomínal zpěv mého přítele.
Ptal sem se sám sebe, jestli by to mohl být on. Moc jsem v to doufal. Později jsem
spatřil jiného papouška, byl mu podobný, ale nebyl to on. Přilétl ke mně, usadil se na mou
větev a sdělil mi, že mého papouška unesli překupníci zvířat. Nechtěl u nich nic jíst a tak
vyhladověl. Povídal, že dnes viděl ležet jeho mrtvé tělíčko na dlážděném chodníku před
jejich domem.
V tu chvíli mi puklo srdce, začali mi téct slzy z mé staré kůry a moc jsem si přál mého
přítele zase vidět. Mé listy začaly žloutnout a všechny opadaly. Pomalu jsem vysychal
úplně celý, až jsem vyschl a umřel žalem.
Se svým přítelem jsme se nakonec setkali jako duše stromu a ptáčka. Často spolu
navštěvujeme kopec, na kterém jsem vyrostl a na kterém jsem spolu s ním žil, a díváme
se na krásné město, které oba zbožňujeme, Rio de Janeiro.

Bylo nebylo. Za devatero horami a devatero řekami byl jeden hustý, temný prales. Byl plný
pohádkových bytostí a také stromy v něm nebyly jako v obyčejném lese. Za temných nocí by tady
zbloudilý pocestný viděl věci, které by mu nikdo nevěřil. Kromě víl, skřítků nebo hejlů by spatřil i
mohutné stromy, jak chodí lesem a dokonce spolu i mluví. A právě to se stalo loupežníkovi
Kudličkovi, když utíkal po poslední loupeži schovat svůj lup.
Za silné bouřky se ukryl pod korunou prastarého dubu. Zrovna začínal únavou usínat, když tu
nad sebou uslyšel z dutiny stromu hluboký dunivý hlas: „Už jsem na tom světě pěknou řádku
staletí, ale řeknu vám, kolegyně, že ti lidé jsou pořád nepoučitelní. Viděl jsem tady i hodné lidi a
taky jim pomohl dostat se v pořádku z pohádkového lesa, ale většinou sem zabloudí jen samí
lumpové a loupežníci. Zrovna před chvílí jsem jednoho takového zahlédl. Škoda, že mi utekl, rád
bych ho zašlápl. Nebyla by ho žádná škoda". Kudlička dostal obrovský strach, až se mu kolena
rozklepala. Ještě, že ho ten dub pod vlastními větvemi nevidí! Ale to už slyšel velkou jedli, jak
povídá: „To máte pravdu, pojďme, podíváme se jestli se tu někde neschoval." Kudlička už neměl čas
si všimnout, jak na sebe ty dva stromy spiklenecky mrkly. Zahodil všechno zlato a peníze, co měl v
kapsách, a utíkal, co mohl z lesa pryč. „ Myslím, že ten už nikdy nic neukradne," řekl dub. „Taky si
myslím, třeba z něj už bude hodný člověk", ozvalo se z koruny jedle.
A stromy měly pravdu. Kudlička se doopravdy napravil. Nikdy už pak nikoho neokradl a
slabším a chudým naopak pomáhal.

Byla jednou dvě semínka, která zasadili lidé velmi blízko sebe. To semínko, které zasadila žena,
byla holčička a to, které zasadil muž, byl chlapeček. Ti lidé si je zasadili do velmi pěkné zahrádky.
Chodili se na semínka den co den dívat, a když přišli třetí den, tak žasli. Ze semínek vyrostly už
krásné a mladé štěpy. A když přišli sedmý den, tak už z nich byly krásné mladé stromečky. Osmý
den už oba dva kvetly. Holčička měla růžové květy a chlapeček měl modré. Lidé se podivili, že má
strom modré květy, ale pak si s tím nelámali hlavu. Ale teď už dost o tom, jak to viděli lidé,
zajímavější bude, jak to viděli naši hrdinové.
Už když byli „kouzelnými" semínky, tak se do sebe zamilovali. Když je lidé zasadili, začali hned
růst a byli propojeni kořínky. Rostli tak rychle, protože byli do sebe zamilováni a také byly
„kouzelní". Lidé si ty stromečky pojmenovali, žena dala jméno chlapečkovi ROBERT a muž holčičce
BELLA. Bella a Robert měli krásný život. Když se jim později rozrostly koruny do šíře, dotýkali se už
nejen kořeny, ale také větvičkami.
Jednou do rodiny lidí ovšem přibyl přírůstek a žena zasadila mezi Bellu a Roberta semínko a
když semínko povyrostlo, pojmenoval ho muž VIKTOR. Protože se jim narodil chlapeček, byl strom
také chlapeček. Když Viktor vyrostl v pořádný strom a uměl mluvit, tak se začal do Roberta navážet
a posmívat se mu třeba takhle: „Ty seš nějak malej." ale Robert mu to oplatil „ A ty seš nějak moc
chytrej. A do mojí výšky ti nic není.". Ale Viktor se nedal: „ Jak může mít Bella ráda někoho
takového jako jseš ty, když máš několik desítek suchých větviček!" „Do toho, kolik já mám suchých
větviček a proč mě má Bella ráda, ti nic není!!" nedal se Robert. „ Nech ho být, Roberte, za to ti
nestojí!" řekla Bella. A takhle je Viktor otravoval od rána do večera.
Jak léta plynula a oni zestárli, tak Roberta postihla vážná nemoc. Napadli ho totiž kůrolezové a
Viktor si liboval, že konečně bude mít Bellu pro sebe. Než se nadáli, přišli lidé s motorovými pilami,
Roberta pokáceli a odešel do ráje stromů za svými předky.
Bella pro něho truchlila sedm dní a sedm nocí. Až jednou, když ji Viktor strašně moc otravoval,
zjistila, že ji vevnitř něco kouše, hryže, škrrábe a provrtává se jí, zjistila že má kůrolezy.
A než se nadáli, byli, tady znovu ti lidé s motorovými pilami a Bellu bez dlouhých procesů
pokáceli. Viktor na zahrádce osaměl a už ho to tam nebavilo. Tak jednou za bouřlivé noci se
převrátil. Ale nešel do ráje, ale do pekla, aby si tam odpykal svůj trest.
Lidé hledali dlouho takovéhle podobné stromy, ale „kouzelné" stomy už nikdy nikdo nenašel.

Jednou byl jeden les. Ale jen tak obyčejný les to nebyl. Žili tam různí živočichové a rostliny,
které nikdo po tisíciletí neviděl. Žili tam draci, hrůzostrašní vlkodlaci, ohniví fénixové, gryfové,
hypogryfové, lvořvouni a další druhy bájných zvířat. Rostly tam rostliny jako křupavky všech
velikostí, masožravky, býložravky a vysokostromy. Lidé s nimi žili ve smíru, ale časem si je začali
ochočovat a ničit. Mysleli si totiž, že masožravky jim pojídají maso, draci zapalují pole, obydlí a tak
podobně.
Zvířata na život v zajetí nebyla zvyklá. Lidé jim dávali jídlo, které dříve nejedla. Naštěstí tu byli
druidové, kteří chtěli život v tomto tajemném lese zachránit. Nemohli se pořád dívat na to, jak lidé
s touto přírodou zacházejí, a tak veledruid Dějomág svolal velmi důležitou poradu. Chtěl, aby se
porady zúčastnili druidové z celého světa. A tak se stalo.
Po dlouhé domluvě nakonec usoudili, že bude nejlepší tento kouzelný les před lidmi skrýt a
znepřístupnit. Tedy se sešli v osadě blízko lesa. Tato osada byla chudá a dobrosrdečná. Nebránili
zvířatům z lesa žít vlastní život. Dějomág k nim tedy promluvil ukazujíc na les: „Přátelé, víme, že vy
máte dobrá srdce a necháte toto společenství na pokoji. Ostatní lidé už dávno nejsou jako vy.
Zlakoměli a chtějí pořád větší bohatství, a proto si přivlastňují to, co mělo být svobodné - lesy, louky
a dokonce i živé tvory. Rozhodli jsme se tedy, že tento les a život v něm zůstane navždy svobodný.
Zasadili jsme semenáčky s magickým práškem kolem celého lesa a kdo na ně vztáhne zlou ruku, ten
na to doplatí. A naopak, kdo se o ně dobře starat bude, tomu se odvděčí. Jeho plody chutnají
skvěle. A dřeva má také dost. Doufáme, že se o ně budete starat vy."
Jak promluvil, tak se stalo. Tyto začarované stromy do roka vyrostly a dovnitř od té doby pustí
jen hodného člověka. Poskytují také jedinou cestu dovnitř a ven. Vesničané dali na rady Dějomága
a okusili jejich plody. Byly vynikající, a tak je začali dále sázet. Vyrostly z nich tak mohutné stromy
jako jejich otcové. Dnes zůstaly tyto stromy jen na několika různých místech. Možná právě vy
odhalíte jeden z nich a vydáte se do Dávno ztraceného světa.